Je strašně důležité mít oporu v rodině, říká tvář Týdne náhradního rodičovství Michal Bulíř

Pro letošní rok se s Týdnem náhradního rodičovství, který probíhá v rámci kampaně MÍT DOMOV A RODINU "Samozřejmost nebo vzácnost?", spojil útočník Bílých Tygrů Liberec Michal Bulíř. V rozhovoru se mimo jiné dočtete, čím ho kampaň zaujala, co si myslí o pěstounské péči a na co z dětství rád vzpomíná.

Proč jste se rozhodl stát tváří Týdne náhradního rodičovství a spojil se tak s kampaní MÍT DOMOV A RODINU?

Na kampani mě zaujalo to, že chce pomoci dětem, které ve své rodině vyrůstat nemohou právě tím, že jim hledá náhradní rodiče. Od doby, co mám malou dcerku, už vnímám tuhle problematiku trošku jinak. Vím, jaké to je starat se o dítě a jaké to je pro dítě, když má svoje rodiče a může vyrůstat v rodinném prostředí.

Co pro Vás osobně znamená domov a rodina?

Pro mě to znamená strašně moc, i když jsem od rodičů odešel celkem brzy. Osamostatnil jsem se v 17 letech. Tím, že jsem od malička žil doma s rodinou, dostalo se mi všeho, co by se podle mě mělo dostat každému dítěti. Je strašně důležité mít oporu v rodině. Stejně tak je důležitá i výchova rodičů, která vás formuje na celý život.

V čem vidíte největší výhody pěstounské péče?

Já vidím největší výhodu v tom, že se děti mají za kým vracet domů, že mají rodiče, kteří se o ně starají. To si myslím, že je ta největší výhoda – mít rodinné zázemí. V zařízení má dítě kolem sebe partu dětí a střídají se u něj tety. Kamarády si člověk najde vždycky, ale rodinu mu nic nenahradí.

Myslíte si, že se v České republice téma pěstounské péče dostatečně propaguje?

Já osobně jsem žádnou kampaň na podporu pěstounské péče nezaregistroval. Ve zprávách se občas něco na toto téma objeví, ale jinak jsem si ničeho nevšiml. Do této doby mě ani nenapadlo se o toto téma více zajímat.

Uvažoval byste někdy o přijetí dítěte do pěstounské péče?

To je těžká otázka. Vždycky jsem si přál mít dítě a to se nám teď povedlo, ale kdyby nastala situace, že by to z nějaké důvodu nešlo, tak bych určitě zvažoval jiné možnosti.

Co nebo kdo Vás přivedl k hokeji?

K hokeji mě přivedl můj děda, který byl viceprezidentem libereckého klubu. Dělal trenéra, od malička se o mě staral a vedl mě k hokeji. Táta hrál fotbal, takže ten na hokej neměl moc času. Děda mě k hokeji přivedl, když mi byli tři roky. Od tohoto věku jsem chodil na zimák, snažil jsem se vnímat tu hokejovou atmosféru a už jsem u toho zůstal.

Jaký je Váš nejhezčí zážitek z dětství?

Když se tak zpětně ohlédnu, tak se mi líbilo, že jsme u nás na sídlišti měli partu kluků, se kterými jsme vymýšleli různé hry venku. Myslím, že to v dnešní době trošku opadlo a že většina dětí je doma a má trošku jiné zájmy - jako například počítače. My jsme přicházeli ze školy, udělali jsme si povinnosti a šli jsme si hrát ven. To bych přál každému dítěti i v dnešní době.